Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nový album od OBITUARY je ako ich súčasné koncerty. Presne viete, čo môžete čakať a na čo sa máte tešiť. Tohtoročná slovenská klubová štácia floridských veteránov to potvrdila v plnej miere; rovnako tak počúvanie ich najnovšieho bezmenného zárezu v bohatej diskografii.
Mimochodom, vkusný digipack som si kúpil za veľmi prijateľných, v porovnaní s ostatnými hudobníkmi-obchodníkmi na cestách až šokujúcich, desať eur. Jeho obsah je naozaj rovnako predvídateľný a radostný ako koncertné sety nestarnúcich Američanov.
Od prvého momentu, keď si Trevor Peres zvučí gitaru a vy počujete ten starodávny, špinavý, bahenný zvuk; až do posledných tónov klasického záveru v podobe nesmrteľnej hitovky „Slowly We Rot”.
Svižný úvod v podaní dvoch rýchlejší kúskov „Brave” a „Sentence Day”, treťou skladbou nádherne zaťažkaný priebeh celého albumu - „A Lesson In Vengeance” je prvým vrcholom nahrávky; a tak sa to veru celé príjemne nesie, strieda, valí a hobľuje až do záverečného bonusového tracku „No Hope”.
Je sympatické a osviežujúce, že si OBITUARY nelámu hlavu žiadnymi vážnymi posolstvami. Ľahká a vtipná gore tématika im veľmi pristane. Zvlášť, keď je obohatená o kvalitné kreslené videá na pokračovanie, pod ktorými je podpísaný talentovaný režisér Balász Gróf.
Svoje pionierske časy majú OBITUARY dávno za sebou. Nikto už dnes nečaká ďalšie orgazmické death metaly typu „The End Complete” či „Cause Of Death”. Toto, čo sa deje v súčasnosti, to je zaslúžený zber ovocia - krvavých floridských pomarančov.
Najkrajšie na tom všetkom je sledovať, ako ich to baví. Ako sa na seba v priebehu koncertu usmievajú bratia Tardyovci, ako si vymieňajú úškrny Trevor a John, keď lapajú po prievane z ventilátora v natrieskanom, júlovou horúčavou ošetrenom bratislavskom Randale.
Spotení, usmiati, spokojní vychádzame z klubu do ulíc večernej Bratislavy. Spokojný a vysmiaty si na druhý deň cestou do práce púšťam v aute novinku „Obituary” - je na nej všetko, čo mám na tejto kapele rád. Stále sú to tí istí machri z amerického juhu, ktorí s vervou sebe vlastnou spracovávajú spráchnivené riffy HELLHAMMER a CELTIC FROST.
Prvýkrát som ich videl naživo na pamätnom Brutal Assaulte v roku 2005. Prisahal by som, že sa odvtedy vôbec nezmenili. Death metal v podaní OBITUARY jednoducho nestarne.
1. Brave
2. Sentence Day
3. A Lesson In Vengeance
4. End It Now
5. Kneel Before Me
6. It Lives
7. Betrayed
8. Turned To Stone
9. Straight To Hell
10. Ten Thousand Ways To Die
11. No Hope (bonusová skladba)
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.